Institut Václava Klause ke kyperské krizi a jejímu bezprecedentnímu řešení

KOMENTÁŘE IVK, 18. 3. 2013

Třetí den od vstupu Kypru do Evropské unie – 3. května 2004 – přijela delegace českého prezidenta na státní návštěvu Kypru. Setkala se s euforickým nadšením a výroky „Jsme v Evropě“, „Vstoupili jsme do Evropy“. Snažili jsme se jim vysvětlovat, že jsou „pouze“ v Evropské unii, protože vstoupit se dá do člověkem vytvořené instituce, což je EU, nikoli do světadílu. Tam se vstoupit nedá. Brutální rozdělení země a hlavního města působilo deprimujícím dojmem, ale jinak země na první pohled nevypadala špatně.

Ekonomické, resp. finanční problémy této malé ostrovní země, která má jen 839 000 obyvatel a která má nadměrně své velikosti rozvinutý bankovní sektor a patří mezi daňové ráje (členství v EU s tím nic neudělalo!), však trvají už delší dobu.     

Kyperská ekonomika se na počátku 21. století, tedy před vstupem do EU v roce 2004 a do eurozóny v roce 2008, těšila relativnímu zdraví, založeném na rychlém rozvoji sektoru služeb, na poměrně kvalifikované anglicky hovořící pracovní síle a na relativně nízkém veřejném dluhu. To se však začalo rychle měnit po přijetí eura a s ním spojeném přílivu laciných úvěrů z EU a vkladů z Ruska. Neregulovaný bankovní sektor v daňovém ráji mohutně expandoval a několikanásobně svým rozměrem přesáhl velikost kyperské ekonomiky. Všeobecná vlna nerealistického optimismu snížila míru úspor, prohloubil se schodek běžného účtu platební bilance a bublina zdvihla ceny na realitním trhu. Právě do realit a aktiv v Řecku směřovala velká část investic kyperských bank. Přestože krizi roku 2009 ustal Kypr v porovnání s ostatními zeměmi evropského jihu relativně dobře (HDP kleslo jen o 1,9 %), tzv. řecká krize a její důsledky zasáhly kyperské banky velmi silně. Zatímco v roce 2008 byla na Kypru míra nezaměstnanosti 3,8 %, dnes je to 13 %. To je největší nárůst v Evropě. Státní dluh Kypru je 86,5 % HDP, u nás polovina.

Když jsme se naposledy setkali s kyperským prezidentem, již naznačoval potíže, které – podle jeho slov – nelze vyřešit bez pomoci EU, což se rozhodnutím ministrů financí EU v pátek večer, 15. března 2013, skutečně stalo. 

Kypru bylo přislíbeno 10 miliard euro (ač chtěl 17,5 miliardy), ale jedná se o další peníze od Mezinárodního měnového fondu. Novinkou je, že Kypr byl poprvé v historii záchranných balíčku EU přinucen zavést daň z vkladů ve výši 6,75 % (která se u vkladů nad 100 000 euro zvyšuje na 9,9 %). Tato „daň“ je vlastně konfiskací peněz, to je třeba říkat narovinu.

Vede to k několika závěrům:

EU se zcela neskrývaně stává transferovou (či fiskální či finanční) unií, která redistribuuje peníze z jedné země do druhé, neboli od občanů jedné země k občanům země druhé. To nebylo předvídáno ani v zakládajících Římských smlouvách v roce 1957, ani v Maastrichtské smlouvě v prosinci 1991, ani v Lisabonské smlouvě z roku 2009. Do takové unie jsme 1. května 2004 – stejně jako Kypr – nevstupovali.

Půjčka se ve výši 10 mld euro rovná 56 procentům kyperského HDP, což převyšuje ekvivalent půjčky, kterou v květnu 2010 dostalo Řecko ve výši 109 miliard. Řecko má skoro 13krát větší počet obyvatel. Aby to byla relativně stejná půjčka, muselo by tehdy dostat 128 miliard.

Výmluvné je i srovnání s Českou republikou. Půjčka stejné velikosti by u nás musela být 125 miliard euro, což je podle dnešního kursu 3197 miliard korun. Bylo by to 271 % českého státního rozpočtu na rok 2013 (čili téměř trojnásobek) a byla by to zhruba hodnota českého HDP. Čísla jsou to obrovská.

Evropská unie prvně sáhla na peníze jednotlivých lidí (i firem) uložené v bankách. Technicky to nazvala dodatečným, jednorázovým zdaněním, ale nabízejí se i slova jiná, taková, která mají na jazyku ti, kteří mají přijít o své peníze. Ve skutečnosti jde o zásadní otřesení důvěry trhů i veřejnosti v možnost sanace Kypru i celého jihu eurozóny. Důsledky ponesou další země v problémech i euro samotné. Dotkne se to jak peněz Kypřanů, tak i cizinců, včetně Čechů, kteří také vytvářeli své firmy na Kypru a vyhýbali se placení daní u nás. Na konci roku 2012 mělo 1094 (!) českých firem mateřskou firmu na Kypru. Uložit peníze v bance, která není v pořádku, a v bance v zemi, která není finančně v pořádku, je však riziko, kterého si každý měl být vědom. Je to moudrost obecná, ale je to moudrost, které by si měl být ještě více vědom každý, kdo prožil finanční a hospodářskou krizi let 2008 – 2009 a kdo sleduje dnešní dluhovou krizi eurozóny. Problémů jižní části eurozóny, tedy zemí kolem Středozemního moře, si přece musel všimnout každý. Něco se – i s vklady a účty jednotlivců – dříve či později stát muselo.

Takové či podobné řešení problému bylo nevyhnutelné a každá země měla mít takové nouzové řešení připraveno. Novinkou je, že o „zdanění“ nerozhodla země sama, ale daleký – v případě Kypru skutečně daleký – Brusel. To je ztráta suverenity v minulosti neznámá. Je to revoluční krok, který je pro další země EU a jejich občany varováním.

V evropské antidemokratické unifikaci byl udělán další velký krok.

Institut Václava Klause, 18. března 2013

 

Videokanál YouTube

Můj videokanál na YouTube.

 

Blog iDnes.cz

Blog na Facebook

Můj blog na serveru facebook.com

Důležité odkazy

CATO INSTITUTE
INSTITUT VÁCLAVA KLAUSE
Václav Klaus